Pochopení moci
Všechna moc, tvoje i jejich, je tvoje moc!
Co je to moc? Moc, vlastní každému z nás, je síla, kterou se odlišujeme od ostatních bytostí. Umožňuje nám naplňovat náš potenciál a růst. Je to naše radost, je to naše tvořivost, smutek i hněv, je to naše bolest. Tato energie je naším člověčenstvím. Je to zvláštní směs nadání, zkušeností, vlastností, vytvářející náš otisk duše. Tato ohromná síla patří nám. Jenom nám. Nikomu jinému. Přestože každý z nás má přístup k obrovským zásobám moci, je to víceméně drahocená věc. Neměli bychom jí tedy promrhat, zneužít. Jinak se vrátí, aby nás zničila. Nikdy se jí nesmíme zříci, popřít ji, pokud přitom nechceme ztratit svoje vlastní JÁ!
Pochopení její funkce: Moc je nejprve myšlenkou. Moc je vždy takovou mocí, jakou jí vnímám. Je tedy i vjemem. Jinak řečeno...jejich moc je moje vnímání jejich moci a obráceně. Jejich moc je moje myšlenka. Zdroj jejich moci je tedy v mé mysli!
Moc, kterou vládnou jiní, je takovou mocí, jakou jim dáme. Jejich moc je náš dar. Jestliže druhé obdaříme mocí, jakou neměli, pak čelíme vlastní moci. Je to tak? Naše vlastní moc se stala naším oponentem.
Pakliže tedy druhý získal moc, ale my jí nevnímáme jako dostatečně účinnou oproti nám, nemá vůči nám žádnou moc.
Když tedy veškerá moc začíná u nás, proč tedy nemáme moc např. nad smrtí nebo nad daněmi? Není v naší moci ovládnout smrt. Ale je v naší moci, když stojíme tváří v tvář smrti se jí postavit. Buď se strachem nebo statečně či dokonce s radostí, z nastávajícího okamžiku. Jak se zachováme tváří v tvář smrti je zcela v naší moci. Stejně tak není v naší moci zrušit daňové zákony. Vlády mají moc stanovovat daně. Ale v naší moci je rozhodnutí je zaplatit či nikoli, zda budeme bojovat proti placení nebo za snižování daní, je v naší moci se placení vyhnout a nebo se dopustit daňového úniku. To vše je v naší moci a jde jen a jen o naše rozhodnutí.
Když je jeden z nás náhle povýšen, stane se něco zcela magického. Tato osoba, která se doposud jevila jako průměrně inteligentní, s běžným nadáním, se znenadání stane odlišným člověkem. Tato změna však nenastala ze dne na den tím, že byl povýšen a stal se mocným nebo mocnějším, ale naším chápáním jeho moci. My jsme mu takovou moc svěřili.
Od narození jsme vedeni k tomu, abychom dávali moc jiným. Rodičům, učitelům, zaměstnavatelům, úředníkům, atd...
Co tedy dělat s mocí namířenou proti nám? Rodiče, učitelé, šéfové, politici...ti vši používají svojí moc k tomu, aby nás ovládali a ubližovali nám? Pokud pochopíme podstatu a zdroj jejich moci, budeme schopni je učinit vůči nám bezmocnou. Co je jejich řvaní, bezduché chvástání, vztek, obviňování, zneužívání? Co to vlastně je? Je to jejich SLABOST, nikoli moc. Mocí se snažíme vyplňovat naše slabá místa. Dobrý vzhled, pohotovost, inteligence, chytrost...to vše jsou formy moci. Používáme ji k vyplňování děr naší osobnosti. Chybí-li např. moudrý a věcný argument, přechází se do hrubé síly, zastrašování, klamání a nebo hezkého divadla plného výřečnosti.
Když tedy pochopíme jak a proč je naše moc zneužívána mocnými, už nás jejich moc tak neděsí. Pokrčíme nad ní rameny a jdeme si po svém. Nebojíme se jí, neprojevujeme jí úctu, neobdivujeme se jí .
Moc v rukou mnohých je zbytečná. Např. rodiče mohou mít všechnu moc, jakou mívají rodiče nad svými dětmi, ale to nezajistí, aby se dítě stalo úspěšnou lidskou bytostí. Šéfové mají moc propustit pracovníka, dát mu špatný posudek. Ale taková moc jim nepomůže donutit zaměstnance pracovat a tvořit podle jejich schopností, ani je přimět, aby byli loajální a podávali vynikající pracovní výkony.
Zákon Lorda Actona:
"Moc má sklon korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně!"
Moc je také osamělá. Takový pracovník s mnoha přáteli se po zvolení šéfem stává osamělý. Nyní existuje někde vedle nich. Někteří ho nenávidí, jiní pomlouvají, další se ho bojí...
Mnozí lidé v touze po moci si volí funkce a zaměstnání, které by naplnili jejich "neurotickou" potřebu moci nad jinými-vězeňské stráže, policisté, někteří soudci, učitelé, někteří rodiče, někteří manažeři, ředitelé, téměř všichni politikové...
Platon: "Přístup k moci musí být umožněn jen těm, kdo do ní nejsou zamilovaní."
Když pochopíme naši moc, osvobodíme se od strachu, zbavíme se obav a získáme kouzelné prostředky, abychom si uvědomili náš dokonalý potenciál.
Moc může být použita bezpečně jen ve službách toho, co je bezpochyb dobré. Moc je jako oheň. Může být bezcílně rozeset po krajině a zpustošit jí a nebo může kontrolovaně hřát, vařit jídlo, sloužit dobru.
Bojíme-li se někoho a nepochopili jsme sílu a dar moci, útočíme proti němu. Slovně, fyzicky. Zastrašujeme jej.
Závěrem: je jasné že potřebujeme moc. Ale jen naší moc. Naší vlastní moc. Ta nemusí být vůbec násilná a zastrašující, protože soucit, láska, pokora, citlivost a jemnost mohou mít obrovskou moc.
Stejně tak hlasitá a drsná slova nejsou známkou moci, ale ubohý hluk nejistoty. Teď již víme, že za přílišným použitím moci se často skrývá zbabělost, vážné osobní nedostatky.
Zjistili jsme, že naše moc i moc druhých pramení z nás. Veškerá moc pochází z nás. Jenom z nás. My jsme moc. Veškerá moc!
Co je to moc? Moc, vlastní každému z nás, je síla, kterou se odlišujeme od ostatních bytostí. Umožňuje nám naplňovat náš potenciál a růst. Je to naše radost, je to naše tvořivost, smutek i hněv, je to naše bolest. Tato energie je naším člověčenstvím. Je to zvláštní směs nadání, zkušeností, vlastností, vytvářející náš otisk duše. Tato ohromná síla patří nám. Jenom nám. Nikomu jinému. Přestože každý z nás má přístup k obrovským zásobám moci, je to víceméně drahocená věc. Neměli bychom jí tedy promrhat, zneužít. Jinak se vrátí, aby nás zničila. Nikdy se jí nesmíme zříci, popřít ji, pokud přitom nechceme ztratit svoje vlastní JÁ!
Pochopení její funkce: Moc je nejprve myšlenkou. Moc je vždy takovou mocí, jakou jí vnímám. Je tedy i vjemem. Jinak řečeno...jejich moc je moje vnímání jejich moci a obráceně. Jejich moc je moje myšlenka. Zdroj jejich moci je tedy v mé mysli!
Moc, kterou vládnou jiní, je takovou mocí, jakou jim dáme. Jejich moc je náš dar. Jestliže druhé obdaříme mocí, jakou neměli, pak čelíme vlastní moci. Je to tak? Naše vlastní moc se stala naším oponentem.
Pakliže tedy druhý získal moc, ale my jí nevnímáme jako dostatečně účinnou oproti nám, nemá vůči nám žádnou moc.
Když tedy veškerá moc začíná u nás, proč tedy nemáme moc např. nad smrtí nebo nad daněmi? Není v naší moci ovládnout smrt. Ale je v naší moci, když stojíme tváří v tvář smrti se jí postavit. Buď se strachem nebo statečně či dokonce s radostí, z nastávajícího okamžiku. Jak se zachováme tváří v tvář smrti je zcela v naší moci. Stejně tak není v naší moci zrušit daňové zákony. Vlády mají moc stanovovat daně. Ale v naší moci je rozhodnutí je zaplatit či nikoli, zda budeme bojovat proti placení nebo za snižování daní, je v naší moci se placení vyhnout a nebo se dopustit daňového úniku. To vše je v naší moci a jde jen a jen o naše rozhodnutí.
Když je jeden z nás náhle povýšen, stane se něco zcela magického. Tato osoba, která se doposud jevila jako průměrně inteligentní, s běžným nadáním, se znenadání stane odlišným člověkem. Tato změna však nenastala ze dne na den tím, že byl povýšen a stal se mocným nebo mocnějším, ale naším chápáním jeho moci. My jsme mu takovou moc svěřili.
Od narození jsme vedeni k tomu, abychom dávali moc jiným. Rodičům, učitelům, zaměstnavatelům, úředníkům, atd...
Co tedy dělat s mocí namířenou proti nám? Rodiče, učitelé, šéfové, politici...ti vši používají svojí moc k tomu, aby nás ovládali a ubližovali nám? Pokud pochopíme podstatu a zdroj jejich moci, budeme schopni je učinit vůči nám bezmocnou. Co je jejich řvaní, bezduché chvástání, vztek, obviňování, zneužívání? Co to vlastně je? Je to jejich SLABOST, nikoli moc. Mocí se snažíme vyplňovat naše slabá místa. Dobrý vzhled, pohotovost, inteligence, chytrost...to vše jsou formy moci. Používáme ji k vyplňování děr naší osobnosti. Chybí-li např. moudrý a věcný argument, přechází se do hrubé síly, zastrašování, klamání a nebo hezkého divadla plného výřečnosti.
Když tedy pochopíme jak a proč je naše moc zneužívána mocnými, už nás jejich moc tak neděsí. Pokrčíme nad ní rameny a jdeme si po svém. Nebojíme se jí, neprojevujeme jí úctu, neobdivujeme se jí .
Moc v rukou mnohých je zbytečná. Např. rodiče mohou mít všechnu moc, jakou mívají rodiče nad svými dětmi, ale to nezajistí, aby se dítě stalo úspěšnou lidskou bytostí. Šéfové mají moc propustit pracovníka, dát mu špatný posudek. Ale taková moc jim nepomůže donutit zaměstnance pracovat a tvořit podle jejich schopností, ani je přimět, aby byli loajální a podávali vynikající pracovní výkony.
Zákon Lorda Actona:
"Moc má sklon korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně!"
Moc je také osamělá. Takový pracovník s mnoha přáteli se po zvolení šéfem stává osamělý. Nyní existuje někde vedle nich. Někteří ho nenávidí, jiní pomlouvají, další se ho bojí...
Mnozí lidé v touze po moci si volí funkce a zaměstnání, které by naplnili jejich "neurotickou" potřebu moci nad jinými-vězeňské stráže, policisté, někteří soudci, učitelé, někteří rodiče, někteří manažeři, ředitelé, téměř všichni politikové...
Platon: "Přístup k moci musí být umožněn jen těm, kdo do ní nejsou zamilovaní."
Když pochopíme naši moc, osvobodíme se od strachu, zbavíme se obav a získáme kouzelné prostředky, abychom si uvědomili náš dokonalý potenciál.
Moc může být použita bezpečně jen ve službách toho, co je bezpochyb dobré. Moc je jako oheň. Může být bezcílně rozeset po krajině a zpustošit jí a nebo může kontrolovaně hřát, vařit jídlo, sloužit dobru.
Bojíme-li se někoho a nepochopili jsme sílu a dar moci, útočíme proti němu. Slovně, fyzicky. Zastrašujeme jej.
Závěrem: je jasné že potřebujeme moc. Ale jen naší moc. Naší vlastní moc. Ta nemusí být vůbec násilná a zastrašující, protože soucit, láska, pokora, citlivost a jemnost mohou mít obrovskou moc.
Stejně tak hlasitá a drsná slova nejsou známkou moci, ale ubohý hluk nejistoty. Teď již víme, že za přílišným použitím moci se často skrývá zbabělost, vážné osobní nedostatky.
Zjistili jsme, že naše moc i moc druhých pramení z nás. Veškerá moc pochází z nás. Jenom z nás. My jsme moc. Veškerá moc!
Komentáře
Okomentovat